Česky|English|По-русски

VIRTUAL TOUR

Canadian Medical Care
Praha 6, Veleslavínská 1/30

Ukázat na mapě
Pondělí: 08:00–18:00
Úterý: 08:00–20:00
Středa: 08:00–20:00
Čtvrtek: 08:00–20:00
Pátek: 08:00–18:00
Sobota: 09:00 – 14:00

Canadian Medical Care
Praha 4, V Parku 2308/8

Ukázat na mapě
Pondělí: 08:00–18:00
Úterý: 08:00–18:00
Středa: 08:00–18:00
Čtvrtek: 08:00–18:00
Pátek: 08:00–16:00

Canadian Medical Care
Praha 5, U Trezorky 921/2

Ukázat na mapě
Pondělí: 8:00-12:00 12:30-18:00
Úterý: 8:00-12:00 12:30-18:00
Středa: 8:00-12:00 12:30-18:00
Čtvrtek: 8:00-12:00 12:30-18:00
Pátek: 8:00-12:00 12:30-16:00

Jak máme otevřeno během letních prázdnin?

Jak máme otevřeno během státních svátků?

Lékarna Canadian Medical Care

Praha 4, V Parku 2308/8
Ukázat na mapě
Po – Pá: 7:30 – 18:30

Damian Boyle: Můj boj s rakovinou – část první

V listopadu 2016 mi byla diagnostikována rakovina plic. Rozhodl jsem se s ní bojovat kombinací přírodní medicíny, chemoterapie a pozitivního přístupu. Byla to ta největší výzva, které jsem dosud ve svém životě čelil. Sledujte můj příběh, jak jsem bojoval proti rakovině.

ČÁST PRVNÍ

„Je to rakovina?“ zeptal jsem se lékařky. Výraz v jejím obličeji mluvil za vše. Mé srdce se proměnilo v ocelovou pěst, která projela celým mým tělem a zastavila se někde na dně mého žaludku.

„Ano, vypadá to tak,“ odpověděla. Řekla toho více, ale její slova pohltilo hřmění v mých uších. Země se pode mnou houpala a mé nohy ztratily kontakt se zemí. Vyvalilo se to na mne jako oceán, který vyplavil vlnu informací, jež jsem v tu chvíli ve své hlavě snažil zpracovat. Dokázal jsem se soustředit jen na to jedno slovo, které mi kroužilo v hlavě: rakovina.

Spisovatel William Burroughs jednou řekl, že největším nebezpečím jaderných zbraní je to, že společně s tělesnou schránkou rozpráší lidskou duši na atomy. Tak dobře, Williame, k tomu ještě přidejme to, že vám řeknou, že máte rakovinu.

Vyšel jsem ven; bylo těžké nějak uchopit to, co mi bylo právě řečeno. Vše se mi hlavě točilo pořád dokola. Jako by si na mne někdo vymyslel nepřekonatelně krutý vtip. Před týdnem jsem vykašlal trochu krve. Měl jsem strach, ale existuje přece mnoho možných příčin, proč lidi vykašlávají krev. Nemusí to být rakovina, to je ta nejhorší noční můra… Jak často se nakonec ty nejhorší obavy přece jen naplní? A pak se té nejhorší skutečnosti ocitnete tváří v tvář. Zavolal jsem své matce na Nový Zéland a řekl jí to, plakala. Zavolal jsem jedné ze sester, která žije v Perthu, a požádal ji, aby na matku dohlédla a sdělila to i ostatním členům mé rodiny.

Čekání. To s sebou tato nemoc přináší. Čekání na různé testy, specialisty, až přijdete na řadu. Často mě mrzelo, když lidé, kteří přišli až po mně, byli vyzváni k vyšetření dříve než já. Jednou jsem čekal ve státním zařízení dokonce pět hodin. Když jsem šel navštívit onkologa poprvé, nebyl jsem si jistý, kde přesně je jeho ordinace. Narážel jsem neustále na sestřičky s kamennou tváří, které mi nepřímo sdělovaly, že tam, kde zrovna jsem, být nemám, a vlastně ani kdekoliv jinde. Žádná z nich nemluvila anglicky. Naštěstí však zdravotní bratři ano, a ti se o mne postarali a zavedli mne k doktoru H.

Z těchto dnů si toho moc nepamatuji, ačkoli mi bylo mi řečeno mnoho věcí. To hlavní a podstatné bylo, že mám rakovinu. Řekněte si to tisíckrát po sobě a uvidíte, zda to pro vás vůbec něco znamená. Řekněte si to každý den třikrát, ráno, odpoledne a večer, a uvidíte. Dokážete to nějak pojmout? Mám nyní v sobě zhoubnou nemoc, a nic necítím. Je to tichý nepřítel. Jednou jsem četl, že je možné říznout do plíce tupými nůžkami, a nic neucítíte. Nic jsem necítil. Lékař mi řekl, že mám nejlepší prognózu. Samozřejmě, cítil jsem se díky tomu o něco lépe. Měl jsem však spoustu otázek, jako například jak daleko nemoc postoupila a zda není ještě jinde v mém těle.

Možná si myslíte, že dozvědět se, že máte rakovinu, je to nejhorší. A možná máte pravdu. Tím to ale nekončí. Poté následují testy, které určí, o jaký typ rakoviny se jedná, v jakém stadiu se nachází a zda se jedná o malobuněčný či nemalobuněčný karcinom. Zemřu, anebo mám šanci s tím bojovat? Nejvýstižnější přirovnání, které mě napadlo, je situace, kdy člověk sedí v letadle a pilot ohlásí, že nastaly technické problémy a letadlo se brzy zřítí. Poté ohlásí, že se brzy znovu ozve, aby vám řekl, zda se pokusí přistát na moři, či na úpatí hory. Hora, či moře? Ani jedna možnost není ideálním řešením, ale pokud byste si museli vybrat, tak to bude nejspíš moře. Já neměl možnost výběru. Musel jsem se smířit s tím, co mi bude naservírováno. Připravoval jsem se na to nejhorší, den po dni. Kamarádi mi byli k dispozici pro případ, že bych je potřeboval. Jenže já neumím požádat o pomoc. Nejhorší byly večery o samotě. Protože momentálně nemám partnerský vztah, dlouhé noci byly pouze mé. Spal jsem, pokud jsem mohl, zíral jsem do zdi, když už nic jiného nešlo.

Moje dlouholetá kamarádka z Canadian Medical Care mi doporučila jejího známého doktora, výborného plícního specialistu.

Jedno odpoledne jsem se setkal se svojí kamarádkou Martinou a společně jsme se vydali za doktorem V., abychom probrali moji situaci. Když si pročítal moji dokumentaci, tiše jsem seděl. Najednou se na mne podíval a já jsem věděl, že to nebude nic dobrého. Ten pohled nejspíš znamenal, že vidí velký rozdíl mezi tím, co čte, a mnou sedícím před ním. Jedna věc je jistá, všiml jsem si toho pohledu a pocítil, jak mi záda zasypaly ledové střepy.

„Nyní je velice důležité, abychom zjistili, v jaké fázi to je,“ řekl poté, co dokumentaci odložil. Chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „Jste v Thomayerově nemocnici spokojený?“

Přikývl jsem: „Ano, je to blízko mého bydliště.

„Doktor H. je nejlepším plicním onkologem v České republice. Pokud tam plánujete zůstat, jste opravdu v dobrých rukou."

„Ano, rád tam zůstanu.“

„Budu tedy zatím pracovat v pozadí, pokud budete něco potřebovat. Bude-li třeba operace, zajistím vám toho nejlepšího chirurga. Mezitím vám objednáme PET (pozitronová emisní tomografie) vyšetření; to bude trvat přibližně týden.“

Potřásli jsme si rukou. „Děkuji vám za vše, pane doktore.“

„Nemáte zač,“ odpověděl.

V tramvaji mi Martina řekla: „Nebudu ti lhát. Řekl, že to nevypadá dobře.“

Jako by to měl být opak té dobré rakoviny, že ano. Dokonce s úsměvem jsem odpověděl „no co…“.


23. listopadu 2016 · Praha (Facebook, zpráva pro rodinu)

Ahoj všichni, děkuji Vám za Vaše zprávy. Popravdě se zdá, že nikdo ještě přesně neví, jak moc vážné to je, ale musím se připravit na eventuální možnost, že je to o dost horší, než jsem si původně myslel. Vše bude jasnější během několika týdnů, poté, co podstoupím hloubkové PET vyšetření celého těla. Jsem tu v té nejlepší zdravotní péči na světě, placené z mého zdravotního pojištění. Nyní mi pomáhají dva nejlepší čeští doktoři a díky českému zdravotnímu systému a kontaktům, které mi zprostředkovali moji kamarádi, mohu nadále dělat obvyklé věci, jako pracovat atd. To vše mi velmi pomáhá. Budu Vás co nejdříve informovat, děkuji Vám za Vaše přání a modlitby. :-) Moc na Vás všechny myslím. Děkuji. :-)


Zůstat pozitivní bylo klíčové. Věděl jsem, že aspoň polovina tohoto boje bude probíhat v mé vlastní hlavě. Možná i více než polovina, třeba i celá válka. Následovaly dlouhé noci a dny. Když se mě zeptáte, co jsem dělal anebo co se mi honilo hlavou, nebudu moc schopný odpovědět. Reálně však bohužel hrozil fakt, že se možná nedožiji ani roku 2018. To na mě mělo neuvěřitelný vliv v tom, že mě to odpoutalo od mého stávajícího světa a od všeho, včetně strachu, chtíče a tisíce dalších rozptýlení. Uvědomil jsem si, že chci žít, a to bylo vše, na čem mi záleželo.

Nikdy jsem nebrečel, a jen bůh ví proč. Věřte mi, mnohokrát jsem se sám sebe ptal, proč se mi to stalo. Ale tuhle otázku jsem odmítl a ptal jsem se: A proč ne? Nejsem nijak výjimečný. Lidé rakovinu mají. Já jsem také člověk. Konec příběhu. V tomto jsem chladný a logický. Často jsem se také přemýšlel nad tím, jak je možné, že jsem v té době byl schopný udržet si zdravou psychiku. Možná šlo o jakési odloučení, kterým mozek chránil sám sebe, a potažmo mě samotného.

Stále se pozastavuji nad tím, jak jsem to vlastně vše zvládl. Neměl jsem žádné zjevné komplikace. Jedno varování však existovalo. V třech náhlých případech na začátku jsem vykašlal drobné množství krve, poté již nic. Zeptal jsem se pana doktora V., co by se stalo, kdybych pokračoval ve svém životě. Bylo by velmi snadné nevšimnout si té první drobné kapky krve. Je velice těžké říct, co by se stalo, a lékaři často neradi odpovídají na otázky začínající slovy „jak dlouho…“. Pan doktor V. mi řekl, že pravděpodobně deset měsíců před tím, než by se stalo něco vážného. Tím vážným myslel mimo jiné i smrt.

Ať už by to dopadlo jakkoliv, byl jsem rád, že jsem na to přišel. Poplácávám se po ramenou a říkám si „hodnej kluk, šikovnej seš, žes mi to dal vědět“. Měli bychom umět lépe vnímat propojení mozku a těla, bohužel to tak není. Řekl jsem své sestře, mezitím co jsem čekal, zda se rakovina nerozšířila do mozku a kostí, že můj mozek přesně ví, co se děje v mém těle. Ví o rakovině a věděl o ní, už když to byla jen jedna buňka, a určitě ještě dříve. Jestli se rakovina rozšířila do zbytku mého těla, věděl také. Myslíte si, že mi to nějak naznačil? Ne. Jak jsem již zmínil, můj nedostatek příznaků byl slibným faktem, ale to neznamenalo, že se rakovina nerozšířila jinam. Chápu to, a již to není mou součástí. Zažil jsem samotu, kterou s sebou rakovina přináší, a často také nevhodná slova a nevhodné chování lidí v mém okolí. Někteří se mě až báli. Je to jejich karma, řekl jsem si. Není mi souzeno jiné odsuzovat, i když bych tak někdy rád učinil. Dostal jsem dar, a oni ne. Musím s tím pracovat a dále to rozvíjet. Musím žít na základě principů, které teď považuji za důležité, a neplýtvat jimi.

V den mého vyšetření se mě ujal mladý pomocník Martin, který na mě čekal před branou, a zavedl mě do oddělení nukleární medicíny pro vyšetření PET.

Čekal jsem přibližně hodinu, než mě odvedli do oddělené místnosti s postelí. „Uvolněte se a odpočiňte si,“ řekla mi sestřička. Vedle postele položila velkou sklenici vody a dodala: „Vypijte to během následující hodiny.“ Voda měla železitou příchuť. Předpokládám, že se jednalo o kontrastní látku, která se dostane skrze mé tělo a bude lépe odrážet potřebné informace pro PET vyšetření. Víceméně jsem tedy vypil příjemnou a chladnou sklenici radiace.

Ocitl jsem se v dlouhém bílém tunelu a pomodlil jsem se – jako poděkování za to, že je rok 2017 a že je pro mě taková léčba dostupná. Bylo mi smutno, když jsem si uvědomil, jaká byla pravděpodobnost přežití obdobné nemoci před třiceti, možná i před deseti lety. V tuto chvíli jsme se snažili zjistit, jaká je pravděpodobnost, že vše přežiji. Mezitím se jednou za čas rozsvítila červená světla, která četla neviditelné signály hluboko v mém těle, vyprávějící a mapující příběh mého zdravotního stavu. Za dvacet osm minut bylo vše za mnou.

„Výsledky pošleme vašemu onkologovi,“ řekla sestřička a dodala, že „nejpozději v úterý“


8. prosince 2016 · Praha (zpráva pro rodinu)

Zdravím Vás, PET vyšetření je za mnou. Asi budu následujících pár dní svítit, ale naštěstí jsou Vánoce. Během příštího týdne musím zkontaktovat svého doktora, pravděpodobně v úterý či středu. Přichází tedy druhá fáze čekání. Děkuji Vám za Vaše přání a že na mě myslíte. Moc to pro mě znamená. :-)


Damian Boyle

  O MNĚ

  Žil jsem a pracoval v Praze osm let jako učitel angličtiny, mimo jiné i pro
  Canadian Medical Care.

 

 

© 2017 Canadian Medical Care, s. r. o.