Česky|English|По-русски

VIRTUAL TOUR

Canadian Medical Care
Praha 6, Veleslavínská 1/30

Ukázat na mapě
Pondělí: 08:00–18:00
Úterý: 08:00–20:00
Středa: 08:00–20:00
Čtvrtek: 08:00–20:00
Pátek: 08:00–18:00
Sobota: 09:00 – 14:00

Canadian Medical Care
Praha 4, V Parku 2308/8

Ukázat na mapě
Pondělí: 08:00–18:00
Úterý: 08:00–18:00
Středa: 08:00–18:00
Čtvrtek: 08:00–18:00
Pátek: 08:00–16:00

Canadian Medical Care
Praha 5, U Trezorky 921/2

Ukázat na mapě
Pondělí: 8:00-12:00 12:30-18:00
Úterý: 8:00-12:00 12:30-18:00
Středa: 8:00-12:00 12:30-18:00
Čtvrtek: 8:00-12:00 12:30-18:00
Pátek: 8:00-12:00 12:30-16:00

Jak máme otevřeno během letních prázdnin?

Jak máme otevřeno během státních svátků?

Lékarna Canadian Medical Care

Praha 4, V Parku 2308/8
Ukázat na mapě
Po – Pá: 7:30 – 18:30

Damian Boyle: Můj boj s rakovinou – část druhá

V listopadu 2016 mi byla diagnostikována rakovina plic. Rozhodl jsem se s ní bojovat kombinací přírodní medicíny, chemoterapie a pozitivního přístupu. Byla to ta největší výzva, které jsem dosud ve svém životě čelil. Sledujte můj příběh, jak jsem bojoval proti rakovině.

ČÁST DRUHÁ

Asi týden před Vánoci jsem seděl v baru. Znal jsem tam poměrně dost lidí. Hovořil jsem tam s jedním mužem, který – myslím si – pracoval v Canadian Medical Care. Spíše tedy hovořil on se mnou.

„Tyto Vánoce jsou bláznivé,” řekl mi. „Snažím se nakoupit všechny dárky pro rodinu, známé a ty davy jiných lidí.” Rozevřel ruce a řekl mi: „Prostě blázinec.”

Na chvíli se pozastavil a krátce se zasmál.

„Doufám, že se dožiju nového roku.”

Poplácal jsem ho po rameni.

„Já také,” řekl jsem, „já také”.


17. prosince 2016 (facebooková zpráva pro mou rodinu)

Onkolog mě uvítal a pozdravil. Nejdříve mi sdělil nepříliš dobrou zprávu, a to, že rakovina je již ve čtvrtém stadiu metastáz, ale naštěstí se ještě nerozšířila. Již však měla vliv na lymfatické uzliny. Prý nebyla možná operace ani radiologická léčba. Ještě však nerozdávejte lopaty na vykopání hrobu. Doktor mi řekl, že je to léčitelné a že jiní ve stejném stadiu se plně uzdravili. Pan doktor mi stanovil dobrou prognózu, tak aspoň tak. Budu zařazen do klinického hodnocení látky, která je více účinná než chemoterapie a nese s sebou méně vedlejších účinků. Ještě předtím je však nutné provést další biopsii. Účastníci studie jsou náhodně rozděleni buď pro příjem této nové látky (která stojí 10 000 amerických dolarů za jednu dávku!), anebo pro tradiční léčbu chemoterapií. Mám tedy 50% šanci, že se k této nové látce dostanu. V neposlední řadě se cítím dobře jak fyzicky, tak psychicky. Dle slov lékaře paradoxně kuřáci na látku reagují dvakrát lépe než nekuřáci. Samotná léčba má začít příští týden. To je ode mne v tuto chvíli vše. Děkuji Vám, že na mne myslíte, a za Vaše přání. :-)


Zakoupil jsem mixér a začal jsem si připravovat zeleninové drinky, které piju každý den. Prvních několik várek ve mně vyvolávalo pocit zvracení. Chutnalo to přesně tak, jak si představují, že chutná kompost, pokud byste ho rozšlehali do jemné kaše. Nicméně vypil jsem to do poslední kapky. Představil jsem si všechny ty vitamíny a živiny, jak mnou protékají, pročišťují a posilují mé tělo.

Nepřestal jsem konzumovat maso či pít kafe, ale dosti jsem to omezil. Už před onemocněním nebyl můj jídelníček nezdravý, šlo víceméně jen o to, že jsem do něj zakomponoval více zdravého jídla. A zdravým jídlem mám na mysli primárně zeleninu. Aby to chutnalo lépe, tak jsem k tomu přidal ovocné džusy. To nedělejte! Po několika pokusech mi došlo, že jakýkoliv pokus o oslazení vše jen zhoršuje. Nejdříve jsem si připravoval šest a více láhví džusu. Každá láhev měla obsah 750 ml – velikost není až tak důležitá, podstatné je, že jsem měl několik takových lahví k dispozici. Každý den jsem vypil jednu. Klíčem je pravidelnost – dělejte to každý den a časem se vaše tělo dostane do rovnováhy, kdy již nepotřebuje další živiny, jelikož už je všechny má.

Na začátku jsem do svého jídelníčku zakomponoval veškerou zeleninu, která mě napadla, s výjimkou brambor. Nyní se držím variací červené řepy, špenátu, brokolice, mrkve, zázvoru, kiwi a kapusty. Nevím, jak je to možné, ale přidání brokolice špenát promění v chuť ambrosie, která právě spadla z nebe. Pokud se cítím trochu bláznivě, přidám do mixu nějaké tmavé bobuloviny. Nedávno jsem začal taktéž přidávat čajovou lžičku kurkumy spolu s černým pepřem.

Kobercově jsem bombardoval své tělo vitamíny rozpuštěnými ve vodě. Nosil jsem s sebou láhev a pomalu z ní upíjel v průběhu celého dne. Tento nápoj má v sobě vitamín C, vitamín D3, zinek, hořčík, vápník, B komplex, multiminerální tabletu a další tabletu s mnoha jinými vitamíny.

Vymačkal jsem citronovou šťávu a přidal jsem polovinu čajové lžičky kypřícího prášku. Toto jsem bral, abych vybalancoval PH hodnoty v mém těle. Rakovina má ráda kyselé prostředí. Když je tělo v rovnováze, je více zásadité než kyselé. Většina moderních potravin a nápojů, jako je například kola, tělo překyselují. Usiloval jsem o to, abych měl tělo víc zásadité a tak rakovinu postupně vyhladověl, tedy alespoň teoreticky.

Můj kamarád Martin mi dal tibetské houby. Před patnácti lety jeho otec, který měl diagnostikovanou rakovinu plic ve čtvrtém stadiu, měl dle doktorů před sebou jen rok života. Vyzkoušel několik různých lékařů, ale prý mu nemohli pomoci. Jeden mu ale doporučil, ať vyzkouší jednu malou bílou houbičku namočenou v mléku po dobu několika dní. Po dni či dvou dnech se mléko slije, nalije nové a to staré zakyslé se vypije. Martin měl tyto houbičky u sebe v lednici a ukázal mi, jak se upravují a jak se o ně mám starat.

 „Nesmí se dotknout čehokoliv kovového.” Jednu zvedl a řekl: „Tu máš, sněz ji.”

Do mé ruky vložil několik měkkých hub. Vypadaly skoro jako popcorn. Neměly vůbec žádnou chuť.

Během měsíce se houby rozmnoží a rozrostou. Rozdělil jsem tedy to, co mi Martin dal, do několika várek a do každé z nich nalil čerstvé mléko.

„Bio mléko je lepší, ideálně kozí mléko,” řekl mi. „Kozy jedí až 400 druhů rostlin, krávy pouze 200.”

Přemýšlel jsem nad kravami v moderních průmyslových farmách, krmených antibiotiky, růstovými hormony a bůhví čím dalším. Na pražské náplavce podél Vltavy se každou sobotu konají farmářské trhy. Většinou jsem tedy chodil sem a koupil dvě lahve kozího mléka. Přidání kozího mléka z již silné chuti udělalo chuť ještě hořčejší. Nakonec jsem stejně ale pil jen přibližně půlku skleničky. Nejde o to vypít tohoto mléčného nápoje hodně najednou, jeho síla působí skrze opakovanou konzumaci, udržování hub čistých a dolévání čistého mléka. Disciplína je v tomto nejdůležitější.

Po několika týdnech konzumace je třeba dát si pauzu. Jak se říká – všeho moc někdy může škodit. Tělo chceme vždy mít v rovnováze a žádný extrém není dobrý.

Připravoval jsem si také čaj z byliny s názvem Graviola, kterou mi doporučila má sestra z města Perth.

Nakonec jsem bral i Phoenix Tears (Slzy z Phoenixu) – je to poetický název pro olej z marihuany. Tehdy na začátku jsem přemýšlel, že bych si jej obstaral, ale vůbec jsem netušil, kde bych jej mohl sehnat. Pokud bych byl na Novém Zélandu, oslovil bych asi drogového dealera. Pamatuji si, že před dlouhou dobou to prodávali v plastových kelímcích jako v lékárně. Netuším, kolik to teď stojí, ale v době, kdy internet začal ukazovat svou ošklivou podobu a já ještě neměl žádnou šeď ve svých vousech, bylo to dosti drahé. Nenapadlo mě, že se mohu zeptat přímo svého onkologa. Nejen že o tom věděl, ale aktivně podporoval konzumaci této látky u lidí v mé situaci. Nezapomeňme, že v té době jsem měl hlavu plnou myšlenek, rakovina není jako sluníčko a lízátka.

Za nedlouho jsem dostal zprávu od svého španělského kamaráda Alvara, s kterým jsem se neviděl asi šest měsíců. Domluvili jsme se, že bychom se mohli vidět na jedno pivo. V té době jsem se necítil zvlášť společensky, ale stále jsem měl své vlasy, takže ponechání čepice na hlavě v místnostech neupoutávala pozornost okolí. (Ke ztrátě vlasů se dostaneme později, protože jsem neslyšel o žádné jiné zemi, kde se kouří tolik marihuany jako ve Španělsku.) Rozhodl jsem se, že si od Alvara trochu marihuany obstarám. Řekl jsem si, že bych ji mohl potřebovat, pokud mi nebude dobře z chemoterapie anebo budu cítit bolest. Bylo lepší ji mít a nepotřebovat než ji nemít a potřebovat.

Seděl jsem na pohovce a Alvaro přede mě položil balíček. „Jen tak mimochodem,“ řekl, „můj kamarád vyrábí jednu věc, co se jmenuje Phoenix Tears. Slyšel jsi o tom?“

Čelist mi spadla jako kovadlina v obrázkovém seriálu Roadrunner. Přešel ke skříni a vrátil se se stříkačkou plnou černého oleje. „Jen trochu na tvou kůži,“ usmál se Alvaro a zatřásl hlavou. „Jsi po tom úplně mimo." A nadále třásl hlavou: „Mimo, mimo, mimo.“

„Můžeš sehnat víc?“ zeptal jsem se.

„Dám ti na něj číslo,“ řekl Alvaro. „Jmenuje se Pavel a pracuje v kavárně ve městě.“

Když jsem poté šel směrem na stanici Pražského povstání, srdce mi tlouklo v hrudi. Před několika hodinami jsem se sám sebe ptal, kde bych mohl sehnat Phoenix Tears, a on mi jen tak spadl do klína. Měl jsem zvláštní pocit, jako by mě něco nasměrovalo k této události. Tak, aby mi to pomohlo.

Má léčba měla probíhat v Thomayerově nemocnici, kde mají výborného onkologa a jedno z nejlepších oddělení pro léčbu rakoviny plic v Evropě. Nemocnice je jen tři autobusové zastávky od mého bydliště. Přestěhoval jsem se tam krátce před tím, než mi byla diagnostikována rakovina. Malé množství krve, kterou jsem vykašlal, bylo pro mě varováním. Nemám pochyb, že se mi tělo snažilo napovědět jinými způsoby, ale v tom jsem na celé čáře selhal. Jak jsem řekl již dříve, nepociťoval jsem žádné příznaky. Představuji si to tak, že můj mozek a tělo svolaly naléhavou schůzku, na níž se rozhodlo, jak mi to bude řečeno. Neustále o tom diskutují.

„Proboha, já mu to řeknu,“ nakonec řekly plíce.

Když mi diagnostikovali rakovinu, prošel jsem velkou změnou ve svém vnímání a vědomí. Nemohu říct, kdy přesně se to stalo, ale bylo to někdy brzy na začátku mého života s rakovinou. Mohu zemřít během roku, říkal jsem si ve stylu zen, to zvládnu (ha, ha). Měl jsem dobrý život. Cestoval jsem po světě, měl jsem skvělé vztahy. Všichni zemřeme, a kdo ví, zda je to lehčí ve čtyřiceti, či osmdesáti? Říkal jsem si: Nezanechávám za sebou manželku a dítě, tak se nemusím zachovat jako hlavní hrdina ve filmu Perníkový táta. Můžu relaxovat, užít si svůj život a možná i svou smrt. Výsledek byl pro mě bezvýznamný. Jediné, na čem mi záleželo, bylo, jak se chovám nyní a zde.

Můj mozek se mě snažil povzbudit a říkal mi: „I když ti řeknou, že je to konečná, může tě druhý den přejet tramvaj.“

„Ano, mozku, máš pravdu, ale také se může stát něco jiného. Představ si, že se zázračně uzdravím. Takový ten případ jednoho člověka z mnoha, kde naděje, modlení a meditace vyléčí rakovinu, a potom mě stejně porazí tramvaj,“ odpovídal jsem.

Rakovina mě změnila skvělým způsobem. Podařilo se mi donutit různé své části – tělo, duši, emoce a vše ostatní, aby začaly mezi sebou komunikovat. Začal jsem naslouchat, skutečně naslouchat. Nejdříve svému tělu a poté světu okolo mne.

Poprvé v mém životě se atomy ze kterých jsem složený pohybovaly ve stejném směru, podobně jako třeba hejno ryb. Ostře a jako šipka jsme se jako celek pohybovali proudem života s jasným cílem se buď uzdravit či zemřít.


23. prosince, Praha (facebooková zpráva pro mou rodinu)

Ahoj všichni, jen jsem chtěl rychle říci, že se cítím v pohodě, a to fyzicky i duševně. S prací je to stále stejné. Na konci dne jsem vyčerpaný, ale je to jen psychické vyčerpání a jsem vděčný za své fyzické zdraví. Když Vám někdo řekne, že máte rakovinu, vše jiné nad Vámi ztratí moc. Je to zvláštně a strašidelně osvobozující. Dobrá věc, tak aspoň něco. Není to všechno zase tak špatné. Budu Vás nadále informovat. Děkuji za Vaše myšlenky a modlitby. Moc na Vás všechny myslím. Ještě nakonec – je tady ale sakra zima.


Damian Boyle  O MNĚ

  Žil jsem a pracoval v Praze osm let jako učitel angličtiny, mimo jiné i pro
  Canadian Medical Care.

 

© 2017 Canadian Medical Care, s. r. o.